Zpráva z Kocourkova

Pomoci mi s Neštěstěnou přijeli Brontové v pátek 24. října 2014. Ještě ten den museli několikrát prokázat, že jsou dětmi Štěstěny. Skřítek trochu za ostatními pokulhával, ale nakonec jako první vyhnal v noci z postýlky Neštěstěnu, Mor i Válku a prokázal, že je právoplatným bojovníkem. Příbuzenstvo z rodu Skřítků (Mot a Myška) to také dokázalo, a tak bylo zjištěno, že štěstí má jejich rodinka pravděpodobně v krvi.
Štěstí při Brontech zůstalo i při vaření v sobotu. Nikdo nevylil polévku a nejedl obarvenou vodu, na rozdíl od předchozího roku. Snad jen příští rok předvedou něco gurmánštějšího než jen polévku z pytlíku. Delfínovsko – Lukovský den všechny Brontíky vyčerpal. Večer, když měli zalehnout zákeřné šotky v podobě svých vedoucích, však nalezli poslední zbytky svých sil.

Šárko-Řízko-Zulajdovská neděle byla ve znamení nákazy smrtelně nebezpečnou nemocí, kterou ani neumíme vyslovit, natož se s ní utkat. Brontové ovšem neměli na výběr. Nejprve ji museli správně pojmenovat a zjistit, jak jí vyléčit. Návštěva doktora, vaření čaje, handlování s kořenářkou, to vše a mnohem více bylo nutno podstoupit. Jejich léčení muselo být zakončeno zkouškou odvahy. Všichni se jí dobrovolně zúčastnili, někteří byli ale velmi překvapeni její zákeřností.
Dlouhá cesta po stopách štěstí měla získat odpověď na otázku, co to štěstí vlastně je. Stopa tchoře dala všem zabrat, nakonec ale přinesla vytoužené „Ř“ a výsledek tak na sebe nenechal dlouho čekat. Zjistili jsme, že bez PŘÁTELSTVÍ nelze žít. A to ani v Kocourkově. Toto zjištění nás stálo více jak 30 km v ťapkách. Po uvědomění vlastního štěstí jsme mohli společně porazit Neštěstěnu a vyhnat jí z Kocourkova.

Sluníčko nám potvrdilo, že Neštěstěna je již pryč. Ale to již vymrzlí Brontové byli na cestě ke svému domovu.

Chtěl bych Brontům za záchranu Kocourkova poděkovat. Doufám, že se tento chvalozpěv dostane přes ouška potulných koček nejenom k Brontům, ale i do celého světa.